aneb Tajemství přítomného okamžiku         (Web je optimalizován pro prohlížeč Opera, Chrome)

KNIHA MPO - KAPITOLA 1 + 2

 
PRVNÍ  KAPITOLA

NEJSTE SVOU VLASTNÍ MYSLÍ

NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKA NA CESTĚ K OSVÍCENÍ

Osvícení- co to je?

Jistý žebrák seděl už přes třicet let u silnice. Jednoho dne šel kolem nějaký cizinec. „Můžete mi dát nějaké drobné?" zamumlal žebrák a nastavil cizinci starou baseballovou čepici. „Nemám nic, co bych vám mohl dát," odpověděl cizinec. Pak se žebráka zeptal: „Na čem to sedíte?" „Je to jen stará bedna," odpověděl žebrák. „Sedím na ní od té doby, co si pamatuji." „Už jste se někdy podíval dovnitř?" zeptal se cizinec. „Ne," odpověděl žebrák. „Proč bych to dělal? Nic tam není." „Tak se tam podívejte," řekl mu cizinec. Žebrák otevřel víko. Ke svému úžasu a radosti zjistil, že bedna je plná zlata.
Já jsem ten cizinec, který nemá nic, co by vám mohl dát, a který vám radí, abyste se podívali dovnitř. Ne do nějaké bedny, ale mnohem blíže: do svého nitra.
„Já však nejsem žebrák," namítnete.
Lidé, kteří nenašli své skutečné bohatství, jímž je radost z Bytí a hluboký, neochvějný klid, jenž tuto radost doprovází, jsou žebráci, i když mají velké materiální bohatství. Hledají radost, naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad, který nejen obsahuje všechny tyto věci, ale je  mnohem úžasnější než všechno, co nám svět může nabídnout.
Slovo „osvícení" v nás vyvolává představu jakéhosi nadlidského úspěchu a naše já proti tomu nic nenamítá, ale ve skutečnosti je to přirozený stav prožívané jednoty s Bytím. Je to pocit spojení s něčím nesmírným a nezničitelným, s něčím, co je téměř paradoxně vámi a co je zároveň mnohem větší než vy. Osvícení je nalezení vaší pravé přirozenosti za hranicemi všech forem. Neschopnost uvědomit si tuto spojitost vyvolává iluzi oddělenosti od vlastního já i od okolního světa. Následkem toho vnímáte své já - vědomě či nevědomě - jako izolovaný fragment. Máte strach a jste v konfliktu s vnitřním i vnějším světem.
Mám rád Buddhovu jednoduchou definici osvícení jako „konec utrpení". Na tom není nic nadlidského, že ne? Jako definice je to však neúplné, neboť to říká, co osvícení není: osvícení není utrpení. Co vám však zůstane, když se zbavíte utrpení? To Buddha neříká a z jeho mlčení vyplývá, že na to musíte přijít sami. Buddha definuje osvícení negativně, aby z toho vaše mysl neudělala něco nadlidského, v co můžete věřit, ale čeho nemůžete dosáhnout. I přesto však většina buddhistů dodnes věří, že osvícení může dosáhnout jen Buddha, a ne oni, alespoň ne v tomto životě.

Hovořil jste o Bytí. Můžete nám říci, co tím slovem myslíte?


Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitrnější, neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost. Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně. Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto klidnou mysl a žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku... Znovu nabýt vědomí svého bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění" je osvícení.
 
*

Když říkáte Bytí, hovoříte o Bohu?
Jestliže ano, proč to neřeknete?

Slovo Bůh se stalo uzavřeným pojmem. Jakmile je někdo vysloví, okamžitě si představíte někoho nebo něco mimo vás, a téměř vždycky někoho nebo něco mužského rodu.
Bůh ani Bytí ani žádné jiné slovo nemůže vyjádřit ani definovat nepopsatelnou realitu za tímto slovem, takže důležité je, zda vám určité slovo pomáhá nebo znemožňuje vnímat to, co označuje. Označuje transcendentální realitu, nebo je pouhým pojmem ve vaší hlavě či jakýmsi duševním idolem?
Slovo Bytí  nevyjadřuje o nic víc než slovo Bůh, ale má tu výhodu, že je otevřeným pojmem. Neredukuje nekonečné neviditelné na konečnou entitu. Je nemožné z něj vytvořit mentální obraz. Nikdo si nemůže dělat výlučné právo na jeho vlastnictví. Bytí je vaší podstatou, je vám dostupné jako bezprostřední vědomí vaší existence, které předchází jakoukoli kvalifikaci. Takže od slova Bytí je jen krůček k prožívání Bytí.
 
*

Co nám brání v prožívání této reality?

 Naše ztotožnění s naší myslí, která nás nutí ustavičně přemýšlet. Neschopnost přestat myslit je strašné neštěstí, ale my si to neuvědomujeme, neboť tím trpíme téměř všichni, takže to považujeme za normální. Tento ustavičný duševní hluk vám znemožňuje najít onu sféru vnitřního klidu, která je neoddělitelná od Bytí. Také vytváří naše falešné já, které vrhá stín strachu a utrpení. O tom všem budeme hovořit podrobněji v dalších kapitolách.
Francouzský filozof Descartes věřil, že formuloval nejzákladnější pravdu, když učinil své slavné prohlášení: „Myslím, tedy jsem." Ve skutečnosti však vyjádřil ten nejzákladnější omyl - ztotožnil myšlení s Bytím a totožnost s myšlením. Člověk, který nemůže přestat myslit, to jest téměř každý, žije ve stavu zdánlivé odloučenosti v šíleně složitém světě ustavičných problémů a konfliktů, ve světě, který je odrazem stále větší fragmentace mysli. Osvícení je stav celistvosti, pocit jednoty, a tudíž stav hlubokého klidu. Je to pocit jednoty s vnějším i vnitřním světem - pocit jednoty s Bytím. Osvícení není jen konec utrpení a konfliktů, je to zároveň osvobození z područí neustálého myšlení.
Naše ztotožnění s myslí vytváří mezi námi a realitou neprůhlednou stěnu pojmů, názvů, představ, slov, soudů a definic, které blokují jakékoli opravdové vztahy. Tato stěna stojí mezi vámi a vaším já, mezi vámi a vašimi bližními, mezi vámi a přírodou a mezi vámi a Bohem. Právě tato stěna myšlení vyvolává iluzi, že jste naprosto odloučeni od „druhých". Zapomínáte na základní fakt, že pod úrovní materiálních jevů a oddělených forem jste totožní se vším, co existuje. Slovem „zapomínáte" chci říci, že tuto jednotu necítíte jako samozřejmou realitu. Možná věříte, že tomu tak je, ale nevíte to. Vaše víra vás možná utěšuje, ale osvobodit vás může pouze vaše zkušenost.
Myšlení se stalo nemocí. Nemoc je projevem nerovnováhy. Například na dělení a rozmnožování buněk není nic špatného, ale když tento proces probíhá bez ohledu na celý organismus, buňky se přemnoží a dochází k onemocnění.
Poznámka: Mysl je vynikající nástroj, pokud ji užíváme správně. Užíváme-li ji nesprávným způsobem, stává se velmi destruktivní. Ve skutečnosti svou mysl neužíváte špatně - obvykle ji totiž neužíváte vůbec. Vaše mysl užívá vás. A to je nemoc. Věříte, že jste svou myslí. To je ovšem klam. Váš nástroj vás začal ovládat.
 

S tím tak docela nesouhlasím. Je sice pravda, že často myslím
bezcílně jako většina lidí, ale přesto užívám své mysl i jako
nástroje k dosažení mnoha věcí. A dělám to každý den.

 To, že dokážete vyluštit křížovku nebo sestrojit atomovou bombu, neznamená, že užíváte své mysli. Jako psi rádi ohryzávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a vyrábí atomové bomby. Vás nezajímá ani jedno, ani druhé. Dovolte mi položit vám otázku: Dokážete „vypnout" své myšlení, kdykoli chcete?
 

Tím myslíte, zda jsem schopen úplně přestat myslit?
To dokážu snad jen na pár vteřin.

 Pak vás tedy vaše mysl užívá. Nevědomě se s ní ztotožňujete, takže si ani neuvědomujete, že jste jejím otrokem. Jste svým myšlením téměř posedlý a považujete je za své já. Počátkem svobody je poznání, že nejste totožný se svým myšlením. Toto poznání vám umožňuje pozorovat své myšlení. Jakmile začnete své myšlení pozorovat, aktivujete vyšší úroveň svého vědomí. Uvědomíte si, že myšlení je jen nepatrným aspektem nesmírné sféry inteligence. Uvědomíte si, že z této sféry pochází všechno skutečně důležité - krása, láska, tvořivost, radost a vnitřní klid.
 
 *

OSVOBOĎTE SE OD SVÉ MYSLI

Co to znamená „pozorovat své myšlení"?

 
Když pacient řekne svému lékaři, že „slyší v hlavě hlasy", lékař ho pravděpodobně pošle k psychiatrovi. Ve skutečnosti však téměř každý slyší ve své hlavě neustále nějaký hlas nebo více hlasů. Je to onen nevědomý monolog nebo dialog, který sice můžete zastavit, ale neuvědomujete si to.
Pravděpodobně jste už potkali „bláznivé" lidi, kteří chodí po ulicích a mluví sami k sobě. Jejich chování se příliš neliší od toho, co děláte vy a ostatní „normální" lidé. Jediný rozdíl je v tom, že vy to neděláte nahlas. Náš vnitřní hlas komentuje, spekuluje, posuzuje, porovnává, kritizuje, stěžuje si atd. Tento hlas se nemusí zabývat situací, ve které se nacházíte; může hovořit o minulosti nebo budoucnosti. Pokud jde o budoucnost, obvykle si představuje negativní situace. Vnitřní monolog je někdy doprovázen vizuálními obrazy nebo jakýmsi „duševním filmem". I když se váš vnitřní hlas zabývá přítomnou situací, obvykle ji interpretuje z hlediska minulosti. Je to proto, že tento hlas je součástí naší mysli, která je utvářena naší individuální i kolektivní minulostí. Proto posuzujete a vnímáte přítomnost očima minulosti a vidíte ji naprosto zkresleně. Často je tento vnitřní hlas naším největším nepřítelem. Mnoho lidí má ve své vlastní hlavě mučitele, který je neustále kritizuje a trestá a vysává jim životní energii. Tento hlas je příčinou mnoha utrpení, neštěstí a nemocí.
Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.
Naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte, neboť to by znamenalo, že se váš vnitřní hlas vrátil zadními vrátky. Brzy si uvědomíte: tam je ten hlas a tady jsem já, ten kdo mu naslouchá. Tento pocit vlastní přítomnosti, toto sebeuvědomění není myšlenka, neboť vychází ze sféry širší inteligence za vaším myšlením.
 
*
Když nasloucháte nějaké myšlence, jste si vědomi nejen té myšlenky, ale také sami sebe jako jejího svědka. To je nová dimenze vědomí. Když nasloucháte myšlence, uvědomujete si v pozadí svou vědomou přítomnost - své hlubší já. Myšlenka pak ztrácí svou moc nad vámi a rychle odejde, protože jste se přestali ztotožňovat se svou myslí.
Když myšlenka odejde, uvědomíte si přerušení myšlenkového proudu. Tyto mezery v myšlení budou zpočátku krátké, ale postupně se budou prodlužovat. Budete v nich cítit vnitřní klid. Začnete si uvědomovat svou přirozenou jednotu s Bytím, která je obvykle zastíněna vaším myšlením. Cvičením se tento pocit klidu prohloubí. Ucítíte jemnou emanaci radosti vystupující z hlubin vašeho nitra: radost z Bytí.
Tento stav není stavem bezvědomí. Právě naopak. Kdyby bylo možné dosáhnout vnitřního klidu pouze za cenu ztráty vědomí, nestálo by to za to. V tomto stavu vnitřního spojení jste naopak mnohem bdělejší než ve stavu ztotožnění se svou myslí. Jste plně přítomní v daném okamžiku. Zvyšuje se také vibrační frekvence energetického pole, které dává život vašemu tělu.
Když vstoupíte do této bezmyšlenkovité sféry hlouběji, dosáhnete stavu čistého vědomí. V tomto stavu cítíte svou vlastní přítomnost tak intenzivně a tak radostně, že vám připadá poměrně nedůležité vaše myšlení, vaše pocity, vaše tělo a celý vnější svět. A přece to není egoistický stav. Dostanete se za hranice toho, co jste dříve považovali za „své já". Tato vědomá přítomnost jste vy, ale zároveň je nepředstavitelně větší než vy. Může vám to připadat paradoxní nebo dokonce nesmyslné, ale nemohu to vyjádřit žádným jiným způsobem.
Proud myšlení můžete přerušit také tím, že soustředíte svou pozornost na přítomnost. Intenzivně si uvědomujte přítomný okamžik. To je velice uspokojující. Tímto způsobem odvedete pozornost od myšlenkové činnosti, vytvoříte mezeru v myšlení a dosáhnete vědomého stavu vysoké bdělosti. To je podstatou meditace.
V každodenním životě to můžete cvičit tak, že se soustředíte na jakoukoli běžnou činnost, takže se stane svým vlastním cílem. Například pokaždé, když jdete po schodech, soustřeďte svou pozornost na každý krok, každý pohyb a každý dech. Buďte naprosto soustředění na svou činnost. Když si myjete ruce, vnímejte zvuk a teplotu vody, pohyb svých rukou, vůni mýdla atd. Když si sednete do auta a zavřete za sebou dveře, několik vteřin sledujte proudění svého dechu. Uvědomujte si přítomný okamžik. Zda jste v tomto cvičení úspěšní, to poznáte podle toho, jak hluboký klid cítíte ve svém nitru.
 
*
Takže nejdůležitějším krokem na cestě k osvícení je tohle: odnaučit se ztotožňovat se s vlastní myslí. Pokaždé, když vytvoříte mezeru v myšlenkovém proudu, vaše vědomí se stane jasnějším.
Jednoho dne se možná přistihnete, jak se usmíváte na svůj vnitřní hlas, jako byste se usmívali na skotačení malého dítěte. To znamená, že už neberete obsah své mysli tak vážně, neboť víte, že na tom nezávisí vaše identita.

 

OSVÍCENÍ: POVZNESENÍ SE NAD MYŠLENÍ

Není myšlení nutným předpokladem našeho přežití v tomto světě?

Co to znamená „pozorovat své myšlení"?

 
Vaše mysl je nástroj. Používáte jej k dosažení určitého cíle, a jakmile cíle dosáhnete, nástroj odložíte. Nicméně si myslím, že osmdesát až devadesát procent myšlení většiny lidí je nejen zbytečné, ale díky jeho negativní povaze také škodlivé. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že to je pravda. Zbytečné myšlení vám bere energii. Tento druh nutkavého myšlení je určitou závislostí. Čím se vyznačuje závislost? Tím, že nejste schopni přestat. Jako by vaše činnost byla silnější než vy. Navíc vám dává falešný pocit potěšení, potěšení, které se nakonec mění v bolest.
 

Proč jsme závislí na myšlení?

 
Protože se ztotožňujete s obsahem a činností své mysli. Protože máte strach, že byste ztratili své já, kdybyste přestali myslit. Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste. Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže existovat, když přestaneme myslit. Slovo ego znamená různé věci pro různé lidi, ale já tohoto slova užívám k označení falešného já, jež vytváříme tím, že se nevědomě ztotožňujeme se svou myslí.
Pro naše ego stěží existuje přítomný okamžik. Pouze minulost a budoucnost jsou považovány za důležité. Toto naprosté převrácení reality vysvětluje, proč je v tomto stavu naše mysl tak dysfunkční. Neustále udržuje minulost při životě, neboť si myslí, že bez ní nejsme nic. Neustále se promítá do budoucnosti, aby si zajistila vlastní přežití a našla jakési naplnění. Naše mysl si říká: „Jednoho dne, až se stane to či ono, budu šťastná a klidná." I když se někdy zdá, že se naše ego zabývá přítomností, není to vlastně přítomnost, neboť se na ni dívá očima minulosti. Nebo redukuje přítomnost na pouhý prostředek k dosažení určitého cíle, který je v budoucnosti. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že tomu tak je.
Klíčem k osvobození je přítomný okamžik. Ten však nenajdete, dokud se ztotožňujete se svou myslí.
 

Nechci ztratit svou schopnost analyzovat a rozlišovat. Nevadilo by mi, kdybych se naučil myslit soustředěněji a jasněji, ale nechci přijít o svou mysl.
Myšlení je nejcennější dar, který máme. Bez myšlení
bychom byli jen dalším druhem zvířete.

Převaha mysli je pouze jedním stadiem v evoluci vědomí. Dnes musíme přejít do dalšího stadia, jinak nás naše monstrózní mysl zničí. K tomuto námětu se vrátím později. Myšlení a vědomí není totéž. Myšlení je pouze nepatrným aspektem vědomí. Myšlení nemůže existovat bez vědomí, kdežto vědomí nepotřebuje myšlení.
Osvícení vyžaduje, abychom se povznesli nad myšlení, nikoli abychom klesli na úroveň zvířat. V osvíceném stavu stále užíváte své mysli, ale děláte to mnohem efektivnějším způsobem než předtím. Myšlení užíváte k praktickým účelům, ale jste oproštěni od vnitřního dialogu a jste klidnější. Když potřebujete nalézt tvůrčí řešení, oscilujete mezi myšlením a klidem, mezi myslí a stavem bez-myšlenkovitosti. Stav bezmyšlenkovitosti je čisté vědomí. Jedině tak můžete myslit tvůrčím způsobem, neboť jedině tak má vaše myšlení skutečnou sílu. Samotné myšlení, oddělené od nesmírné sféry vědomí, se stává sterilní, šílené a destruktivní.
Naše mysl je v podstatě mechanismus, který nám pomáhá přežít. Mysl shromažďuje a analyzuje informace, ale není tvůrčí. Všichni opravdoví umělci tvoří ve stavu vnitřního klidu a bezmyšlenkovitosti. Jejich mysl pak dává formu jejich tvůrčímu impulzu. Dokonce i velcí vědci říkají, že jejich objevy přišly ve stavu hlubokého duševního klidu. Přední matematici včetně Einsteina tvrdí, že „myšlení hraje podřízenou roli v krátké, rozhodující fázi tvůrčího aktu".' Proto lze říci, že důvodem, proč průměrný vědec není tvůrčí, není jeho neschopnost myslit, nýbrž jeho neschopnost přestat myslit.
Zázrak života na zemi nevznikl a není udržován pomocí myšlení. Život je udržován inteligencí, která je mnohem větší než mysl. Jak může lidská buňka o průměru dvou tisícin centimetru obsahovat informace, jež by naplnily tisíc knih o šesti stech stránkách? Čím víc se dovídáme o mechanismech našeho těla, tím víc si uvědomujeme, jak nesmírná je jeho inteligence a jak málo víme. Když se naše mysl spojí s touto inteligencí, stane se nejúžasnějším nástrojem, neboť slouží něčemu většímu, než je sama.
 

 

EMOCE: REAKCE TĚLA NA NAŠI MYSL

A co naše emoce ? Emoce mě ovlivňují mnohem víc než mysl.

 
Mysl není jen myšlení. Mysl zahrnuje také vaše vědomé i nevědomé emoce. Emoce vznikají tam, kde se stýká mysl a tělo. Emoce jsou reakcí těla na vaši mysl - to jest odrazem mysli ve vašem těle. Například nenávistná myšlenka vytváří v našem těle energetický náboj, kterému říkáme zlost. Tělo se připravuje k boji. Myšlenka, že jsme v nebezpečí, způsobuje stahování svalů, což je tělesný projev toho, čemu říkáme strach. Výzkumy ukazují, že silné emoce vyvolávají změny v biochemické rovnováze těla. Tyto změny představují materiální aspekt našich emocí. Obvykle si neuvědomujete všechny své myšlenky ani své emoce.
Čím víc se ztotožňujete se svým myšlením a emocemi, čím méně jste přítomni jako nezaujaté vědomí, tím vyšší je náboj emoční energie, ať si to uvědomujete, nebo ne. Nejste-li schopni uvědomovat si své emoce, jste-li od nich odříznuti, nakonec se projeví na čistě tělesné úrovni v podobě nějakého tělesného příznaku. O tomto problému bylo v posledních letech hodně napsáno, takže se tím nemusíme zabývat v této knize. Silná nevědomá emoce se může projevit jako vnější událost, která vám připadá jako něco, co se vám děje. Například lidé, kteří v sobě mají hodně zlosti, kterou si neuvědomují a nevyjadřují, jsou často zdánlivě bezdůvodně napadáni ostatními naštvanými lidmi. Z těchto lidí vyzařuje zlost, kterou někteří lidé podvědomě cítí a která probouzí jejich vlastní latentní zlost. Máte-li potíže vnímat své emoce, soustřeďte se na vnitřní energetické pole svého těla. Vnímejte své tělo zevnitř. To vám také pomůže uvědomovat si své emoce.
 
*

Řekl jste, že emoce jsou odrazem mysli v těle. Někdy je však emoce
v rozporu s myslí: mysl říká „ne" a emoce říká „ano".

 
Chcete-li skutečně poznat svou mysl, vaše tělo vám vždycky poskytne pravdivý obraz; proto vnímejte své emoce ve svém těle. Pokud existuje zjevný rozdíl mezi vaším myšlením a vašimi emocemi, myšlení je nepravdivé a emoce je pravdivá. To není konečná pravda vaší existence, ale relativní pravda vašeho momentálního stavu mysli. Konflikty mezi povrchními myšlenkami a nevědomými duševními procesy jsou zajisté běžné. Nemusíte být ještě schopni uvědomovat si nevědomou činnost své mysli jako myšlenky, ale tato činnost se odráží ve vašem těle jako emoce, jež si můžete uvědomit. Pozorovat své emoce tímto způsobem je v podstatě totéž jako pozorovat své myšlenky. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco myšlenky máte v hlavě, emoce cítíte především v těle. Pak svým emocím můžete dovolit existovat, aniž se jimi necháte ovládat. Přestanete se s nimi ztotožňovat a stanete se nezaujatým pozorovatelem. Budete -li to dělat, všechno nevědomé ve vašem nitru vyjde na světlo vašeho vědomí.
 

Takže pozorování emocí je stejně důležitě jako pozorování myšlenek?

 
Ano. Naučte se ptát se sami sebe: „Co se ve mně děje v tomto okamžiku?" Tato otázka vás povede správným směrem. Nesnažte se své emoce analyzovat, jen je pozorujte. Soustřeďte svou pozornost dovnitř. Vnímejte energii svých emocí. Nejste-li si vědomi žádné emoce, soustřeďte svou pozornost hlouběji do vnitřního energetického pole svého těla. To je bránou do sféry Bytí.
 
*
Emoce obvykle představuje energizovanou myšlenku a díky tomuto silnému energetickému náboji není zpočátku snadné pozorovat ji nezaujatě. Emoce vás chtějí ovládnout a obvykle se jim to daří -pokud nejste dostatečně soustředění. Když se následkem nedostatečného soustředění se svými emocemi ztotožňujete, což je běžné, vaše emoce se přechodně stávají „vámi". Často se vytvoří začarovaný kruh mezi vaším myšlením a vašimi emocemi, takže se vzájemně posilují. Myšlenka vytvoří zesílený obraz sebe samé ve formě emoce a vibrační energie emoce posiluje původní myšlenku. Tím, že přemýšlíte o situaci, která způsobila určitou emoci, dáváte této emoci energii, a ta pak energizuje vaše myšlení atd.
Všechny emoce jsou v podstatě modifikacemi prapůvodní, nerozlišené emoce, která má svůj původ ve ztrátě vědomí toho, čím skutečně jste. Tuto nerozlišenou emoci je obtížné přesně pojmenovat. Je možné ji nazvat strachem, ale kromě neustálého pocitu ohrožení obsahuje také hluboký pocit opuštěnosti a neúplnosti. Snad nejlepší je použít výrazu, který je stejně nerozlišený jako tato původní emoce, a prostěji nazvat „bolestí". Jedním z hlavních úkolů mysli je odstranit tuto emocionální bolest, což vysvětluje její ustavičnou aktivitu, ale nakonec se jí podaří tuto bolest jen dočasně zastřít. Čím víc se mysl snaží zbavit se této bolesti, tím větší je tato bolest. Mysl nikdy nemůže najít řešení, a ani vám nemůže dovolit najít řešení, neboť ona sama je součástí tohoto „problému". Představte si, jak se policejní ředitel snaží najít žháře, kterým je on sám. Této bolesti se nezbavíte, dokud se nepřestanete ztotožňovat se svou myslí, to jest se svým egem. Teprve pak ztratí mysl svou moc a Bytí se projeví jako vaše skutečná přirozenost. Ano, vím, na co se zeptáte.
 

Chtěl jsem se zeptat na pozitivní emoce, jako je láska nebo radost.

 
 Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím. Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní radost, láska a pohoda.
Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova „vyrušení". Slovo emoce pochází z latinského emovere, což znamená „vyrušit".
Láska, radost a klid jsou hluboké stavy Bytí či spíš tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím. Jako takové nemají žádný protiklad. To proto, že vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce, které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. To znamená, že nemůže být něco dobrého bez něčeho špatného. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s vlastní myslí nazýváte radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se měnícího cyklu bolesti a potěšení. Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost vzniká ve vašem nitru. To, co vám dnes působí potěšení, vám zítra způsobí bolest. A to, čemu říkáte láska, může být na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho „milostných" vztahů osciluje mezi „láskou" a nenávistí.
Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist, stejně jako se radost nemění v bolest. Jak už jsem řekl, okamžiky skutečné lásky, skutečné radosti a hluboké pohody můžete prožít i předtím, než dosáhnete osvícení - než se osvobodíte od své mysli. Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti, která je obvykle zastíněna vaší myslí. I v „normálních" závislých vztazích mohou existovat okamžiky, kdy si uvědomujete přítomnost něčeho opravdového a nezničitelného. Tyto okamžiky jsou přechodné a obvykle jsou velmi rychle přehlušeny aktivitou vaší mysli. Pak máte pocit, že jste ztratili něco vzácného, nebo vás vaše mysl přesvědčí, že to bylo jen zdání. Zdání to však nebylo a nikdy to nemůžete ztratit. Je to součást vaší přirozenosti, kterou mysl může zastínit, ale nikdy ji nemůže zničit. I když je obloha zatažená, slunce nezmizelo -je stále nad mraky.
 

Buddha říká, že příčinou bolesti a utrpení je žádostivost a touha a že,
chceme-li se zbavit bolesti, musíme přeseknout pouta touhy.

 
Naše žádostivá mysl hledá spásu a naplnění ve vnějším světě a v budoucnosti jako náhražku za radost z Bytí. Dokud se ztotožňujeme se svou myslí, ztotožňujeme se také s těmito touhami a potřebami, takže naše „já" existuje jako pouhá možnost, jako nenaplněný potenciál nebo semeno, které ještě nevyklíčilo. V tomto stavu je i touha po osvícení jen další touhou po naplnění v budoucnosti. Proto se nesnažte zbavit se touhy nebo „dosáhnout" osvícení. Soustřeďte se na přítomnost. Žijte v přítomném okamžiku jako nezaujatý pozorovatel své mysli. Místo abyste citovali Buddhu, buďte Buddhou, buďte „probuzeným člověkem", což slovo buddha znamená.
Lidé žijí ve spárech utrpení od té doby, kdy upadli v Boží nemilost, kdy vstoupili do sféry času a mysli a kdy si přestali uvědomovat Bytí. Od té doby mají pocit, že jsou bezvýznamnými fragmenty v nepřátelském vesmíru, že jsou odloučeni od Zdroje a od druhých lidí.
Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud žijete ve stavu nevědomí. Hovořím především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolesti a tělesných nemocí. Nenávist, sebelítost, pocit viny, zlost, sklíčenost, žárlivost a dokonce i sebemenší podrážděnost - to všechno jsou formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno bolesti: svůj neoddělitelný protiklad, který se časem projeví.
Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti. Mnozí lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnerský vztah ze zdroje potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní a negativní polarity jsou opačnými stranami téže mince; obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelná od stavu egocentrického ztotožnění s myslí.
Existují dvě úrovně bolesti: bolest, kterou způsobujete dnes, a bolest, která přežívá z minulosti. V této knize chci mluvit o tom, jak zamezit působení bolesti v přítomnosti a jak se zbavit bolesti z minulosti.

 
DRUHÁ KAPITOLA
 

VĚDOMÍ:
OSVOBOZENÍ OD BOLESTI

 

PŘESTAŇTE SI PŮSOBIT BOLEST V PŘÍTOMNOSTI

Nikdo není úplně oproštěn od světské bolesti a zármutku ...
Není lepší naučit se s nimi žít než se snažit jim vyhnout ?

 
Většina lidské bolesti je zbytečná. Bolest si způsobujete sami, dokud se necháte ovládat svou myslí. Bolest, kterou si způsobujete v přítomnosti, je vždycky formou rezistence proti tomu, co je. Na myšlenkové úrovni je to určitá forma posuzování reality. Na emoční úrovni je to určitá forma negativity. Intenzita bolesti závisí na stupni rezistence a ta závisí na tom, do jaké míry se ztotožňujete se svou myslí. Vaše mysl odmítá přítomný okamžik a snaží se mu uniknout. To znamená, že čím víc se ztotožňujete se svou myslí, tím víc trpíte. Lze to vyjádřit také obráceně: čím ochotněji přijímáte přítomný okamžik, tím méně trpíte - a tím méně jste závislí na své mysli.
 
Proč mysl odmítá přítomný okamžik? Jelikož je schopna fungovat pouze v čase, to jest v minulosti a budoucnosti, proto vnímá přítomný okamžik jako hrozbu. Čas a mysl jsou neoddělitelné.
 
Představte si, že by na Zemi nebyl žádný člověk a že by tu byly jen rostliny a zvířata. Existovala by minulost a budoucnost? Existoval by čas? Otázky jako „Kolik je hodin?" nebo „Kolikátého je dnes?" by ztratily smysl? Dub nebo orel by se takovým otázkám pobaveně zasmál. „Kolik je hodin?" zeptali by se. „No přece teď. Copak existuje něco jiného?
 
Samozřejmě že potřebujeme mysl a čas, abychom mohli fungovat v tomto světě, ale když nás mysl a čas začnou ovládat, začneme trpět. Mysl, jež si chce udržet svou nadvládu, se ustavičně snaží zastřít přítomný okamžik minulostí a budoucností, takže vaše skutečná přirozenost, která je neoddělitelná od přítomného okamžiku, je zastíněna vaší myslí. V lidské mysli se hromadí stále větší břemeno času. Pod tímto břemenem úpějí všichni lidé, ale stále k němu přidávají, když odmítají přítomný okamžik nebo jej redukují na prostředek k tomu, aby se dostali do nějakého budoucího okamžiku, který existuje jen v jejich mysli - nikdy ve skutečnosti. Nahromadění času v kolektivní i individuální lidské mysli obsahuje také reziduální bolest z minulosti.
Chcete-li přestat působit bolest sobě a druhým lidem, nechcete -li už přidávat k bolesti z minulosti, ignorujte čas; aspoň do té míry, aby vám to nebránilo v každodenním životě. Jak můžete ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Proto jej neodmítejte. Soustřeďte se na něj. Žijte v přítomném okamžiku a do minulosti se vracejte, jen když musíte řešit praktické problémy života. Co by mohlo být nesmyslnější než odmítat něco, co je? Co by mohlo být nesmyslnější než bránit se životu, který existuje pouze v přítomnosti? Vzdejte se tomu, co je. Přijměte život - a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám škodil.
 
 *

Přítomný okamžik je někdy velmi nepříjemný, nepřijatelný a strašný.

 
Přítomnost je taková, jaká je. Pozorujte, jak ji vaše mysl ustavičně klasifikuje a posuzuje, a tím způsobuje bolest a utrpení. Nezaujatým pozorováním své mysli se distancujete od jejích rezistenčních mechanismů a dovolujete přítomnému okamžiku existovat. To vás osvobozuje od vnějších vlivů a dává vám to opravdový vnitřní klid. Sledujte, co se děje, a jednejte, když je to nutné nebo možné.
Přijměte přítomný okamžik - a pak jednejte. Přijímejte přítomný okamžik, jako byste si jej zvolili. Nebraňte se mu. Učiňte z něj svého spojence, nikoli svého nepřítele. Tím změníte celý svůj život.
 
 *

 

BOLEST Z MINULOSTI:
ROZPOUŠTĚNÍ EMOČNÍHO TĚLA

 
 Dokud nejste schopni žít v přítomném okamžiku, každá emoční bolest, kterou pociťujete, ve vás zanechává určité reziduum bolesti. Spojuje se s bolestí z minulosti a zůstává ve vaší mysli a těle. To zahrnuje bolest z dětství, kterou způsobilo nevědomí světa, do nějž jste se narodili.
Nahromaděná bolest tvoří negativní energetické pole ve vašem těle a mysli. Lze ji považovat za jakousi neviditelnou entitu. Je to vaše emoční tělo. Existuje ve dvou modech: latentním a aktivním. Zatímco někteří lidé žijí ve svém emočním těle téměř pořád, jiní je vnímají pouze v situacích spojených s nějakým nepříjemným zážitkem z minulosti. Emoční tělo může být probuzeno téměř čímkoli. Je-li připraveno probudit se, může být aktivováno pouhou myšlenkou nebo nevinnou poznámkou blízkého člověka.
Některá emoční těla jsou otravná, ale poměrně neškodná, zatímco jiná jsou velmi destruktivní. Některá napadají lidi kolem vás, jiná mohou napadnout vás, jejich hostitele. Váš postoj k životu se následkem toho stane velice negativním. Tímto způsobem vznikají také nemoci, dochází k nehodám nebo dokonce k sebevraždě.
Když si myslíte, že někoho dobře znáte, a najednou se octnete tváří v tvář této neznámé a odporné stvůře, jste šokováni. Mnohem důležitější je však pozorovat tuto bytost v sobě samém. Proto sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru - může se probouzet vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady, zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku, kdy se začíná probouzet z dřímoty.
Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnili. Pak vás začne ovládat, „stane se vámi" a žije skrze vás. Živí se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní energii, a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.
Jste-li ovládáni svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se bud obětí, nebo násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte. Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a nikdo není vědomě šílený.
Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat, ale mohu vás ujistit, zeje to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.
Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdání, a mají pravdu. Otázkou je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v bolesti a stále jen opakovat, že je to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.
Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitrnější sílu. Objevili jste moc přítomného okamžiku.
 

Co se stane s naším emočním tělem, když si uvědomíme
jeho existenci a přestaneme se s ním ztotožňovat?

 
 Nevědomí toto tělo vytváří; vědomí je transformuje v sebe. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste vnitřní konflikt, a tím další bolest. Stačí bolest pozorovat. Pozorovat něco znamená přijímat to jako součást toho, co je v přítomném okamžiku.
Emoční tělo je uvězněná životní energie, která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila proti sobě a životu jako zvíře, které se snaží sežrat svůj vlastní ohon. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie.
Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolestné entity ve vašem těle, vaše myšlenky ji začnou posilovat.
Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je bolest.
Neustálá vědomá pozornost přerušuje spojení mezi vaším emočním tělem a vaším myšlením a vyvolává proces transmutace. Jako by se vaše bolest stala palivem pro vaše vědomí, které začne hořet jasněji. V tom spočívá ezoterický smysl alchymie: transmutace obecného kovu ve zlato a proměna utrpení ve vědomí. Vnitřní konflikt se vyřeší a vy jste opět celým člověkem. Pak musíte přestat působit další bolest.
Dovolte mi, abych celý proces shrnul. Soustřeďte se na pocity ve svém nitru. Uvědomte si, že tyto pocity jsou vaším emočním tělem. Přijměte jeho existenci. Nepřemýšlejte o něm - nedovolte mu, aby ovlivnilo vaše myšlení. Neanalyzujte je a neposuzujte je. Neztotožňujte se s ním. Buďte nezaujatým pozorovatelem všeho, co se ve vás děje. Uvědomujte si nejen emoční bolest, ale také „pozorovatele". V tom spočívá moc přítomného okamžiku, síla vaší vlastní vědomé přítomnosti.
 
 *
 U mnoha žen se emoční tělo probouzí zejména v období před menstruací. O tom budeme hovořit podrobněji v dalších kapitolách. Zatím vám řeknu jen tohle: Budete-li v tomto období schopny pozorovat všechno, co cítíte ve svém nitru, aniž se tím necháte ovládnout, bude to pro vás úžasné duchovní cvičení, které vám pomůže zbavit se veškeré bolesti z minulosti.

 

ZTOTOŽNĚNÍ EGA S EMOČNÍM TĚLEM

 Proces, který jsem právě popsal, je nesmírně účinný a přitom jednoduchý. Pochopilo by jej i dítě a doufám, že se jednou bude vyučovat ve škole. Jakmile pochopíte, jak důležité je být nezaujatým pozorovatelem všeho, co se děje ve vašem nitru, budete mít k dispozici nejmocnější transformační nástroj.
To neznamená, že nemůžete cítit vnitřní nechuť přestat se ztotožňovat se svou bolestí. Tak tomu bude zejména v případě, že jste se větší část svého života ztotožňovali se svým emočním tělem. Neboli že jste si ze svého emočního těla vytvořili nešťastné já a stále ještě věříte, že tato fikce je tím, čím skutečně jste. V takovém případě budete pociťovat silnou rezistenci. Jinými slovy, raději budete žít v bolesti - budete svým emočním tělem -, než abyste se vrhli do neznáma a riskovali ztrátu svého známého nešťastného já.
Pokud je to váš případ, sledujte rezistenci ve svém nitru. Sledujte, jak lpíte na své bolesti. Buďte velmi ostražití. Vnímejte ono zvláštní potěšení, jež vám dává vaše vnitřní nespokojenost. Uvědomte si své nutkání ustavičně hovořit a přemýšlet o svém neštěstí. Jakmile si to uvědomíte, svou rezistenci překonáte. Soustředíte se na své emoční tělo, stanete se jeho pozorovatelem a tím začnete jeho transmutaci.
To záleží jen na vás. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Samozřejmě vám pomůže, když se budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polena a pak je od sebe na chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele. Tuto funkci může splnit také terapeut, který se povznesl nad úroveň mysli a plně si uvědomuje svou skutečnou existenci.

 

PŮVOD STRACHU

Řekl jste, ze základní součástí emoční bolesti je strach. Jak vzniká a proč je náš život plný strachu? A není určitá dávka strachu zdravou sebeochranou? Kdybych se nebál ohně, mohl bych do něj
strčit ruku a spálit se.

 
Ruku nestrkáte do ohně, protože víte, že byste se spálili. K tomu, abyste se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, nepotřebujete strach - potřebujete minimum inteligence a zdravého rozumu. V takových situacích se řídíte svou zkušeností. Kdyby vám někdo hrozil ohněm nebo fyzickým násilím, mohli byste mít strach, ale to je instinktivní reakce, nikoli trvalý psychologický stav strachu, o němž hovořím. Psychologický stav strachu není závislý na konkrétním bezprostředním nebezpečí. Psychologický strach můžeme pociťovat jako stav úzkosti, nervozity, napětí, hrůzy, fobie atd. Tento druh strachu vždycky předjímá něco, co by se mohlo stát, není to strach z něčeho, co se děje teď. Zatímco vv jste tady, vaše mysl je v budoucnosti. Tato rozpolcenost ve vás probouzí pocity úzkosti. A jestliže se většinu času ztotožňujete se svou myslí a nevnímáte přítomný okamžik, tato úzkost bude vaším stálým společníkem. Přítomný okamžik můžete zvládnout, je však nemožné zvládnout něco, co neexistuje - nemůžete zvládnout budoucnost.
Jak už jsem řekl dříve, dokud se ztotožňujete se svou myslí, váš život je ovládán vaším egem, které je velmi zranitelné, neboť se domnívá, že je v neustálém ohrožení. Tak je tomu i v případě, že se navenek chová sebejistě. Nezapomínejte, že emoce jsou reakcí vašeho těla na vaši mysl. Co slyší vaše tělo od vašeho falešného já, které si vaše mysl vytvořila? Jsem v neustálém nebezpečí. A jakou emoci tato informace vyvolává? Strach, samozřejmě.
Strach má mnoho příčin. Bojíme se ztráty, neúspěchu, zranění atd., ale veškerý strach je v podstatě strachem našeho ega ze smrti a neexistence. Naše ego věří, že smrt čeká za každým rohem. Jste--li ztotožněni se svou myslí, strach ze smrti ovlivňuje všechny aspekty vašeho života. Dokonce i něco tak triviálního, jako je potřeba prosadit vlastní názor - to jest obhájit něco, s čím se ztotožňujete -, je důsledkem strachu ze smrti. Jestliže se ztotožňujete se svým názorem, vaše falešné já je vážně ohroženo, kdykoli se mýlíte. Proto si nemůžete dovolit nemít pravdu. Mýlit se znamená umřít. Z toho důvodu se hroutí mnoho partnerských vztahů, proto vznikají války.
Jakmile se přestanete ztotožňovat se svou myslí, bude vám lhostejné, zda máte či nemáte pravdu, neboť to neohrožuje integritu vašeho já. Můžete jasně vyjádřit svůj názor, aniž vás něco nutí být agresivní. Totožnost vašeho já vychází z hlubší úrovně vašeho nitra, nikoli z vaší mysli. Pozorně sledujte, co se snažíte obhajovat. Iluzorní totožnost, představu ve své mysli, fiktivní entitu. Jakmile si to uvědomíte, přestanete se s tím ztotožňovat. Tím se vyhnete všem konfliktům, které narušují vztahy mezi lidmi. Moc nad druhými je slabost převlečená za sílu. Skutečnou sílu máte v sobě a je vám vždy dostupná.
Takže strach je stálým společníkem každého, kdo se ztotožňuje se svou myslí, a proto ztratil spojení se svým hlubším já, zakořeněným v Bytí. Jen velice málo lidí se neztotožňuje se svou myslí, takže téměř každý, koho znáte nebo potkáte, žije v neustálém strachu. Rozdíl je pouze v intenzitě. Na jedné straně spektra je neurčitý pocit ohrožení a na druhé úzkost a hrůza. Většina lidí si svůj strach uvědomí, teprve když se začne projevovat v akutní formě.

 

TOUHA EGA PO CELISTVOSTI

 Dalším aspektem emoční bolesti, který je neoddělitelnou součástí egoistické mysli, je hluboce zakořeněný pocit vlastní neúplnosti, pocit, že nejsme celiství. U některých lidí je tento pocit vědomý, u jiných je nevědomý. Je-li vědomý, projevuje se jako nepříjemný a stále přítomný pocit neadekvátnosti. Je-li nevědomý, pak se projevuje nepřímo jako intenzivní žádostivost nebo chtivost. V obou případech jsou lidé nuceni hledat něco, co uspokojí jejich ego a s čím se mohou ztotožnit, aby zaplnili prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru. Proto se snaží získat majetek, peníze, úspěch, uznání, aby se cítili naplněni. I když však dosáhnou všeho, po čem toužili, brzy zjistí, že se své vnitřní prázdnoty nezbavili, že je bezedná. Pak mají opravdový problém, neboť si už nemohou nic nalhávat. Vlastně mohou, a také to dělají, ale je to mnohem obtížnější.
Dokud se necháte ovládat svou egoistickou myslí, nemůžete žít v trvalé pohodě, protože se cítíte uspokojeni pouze v okamžicích, kdy jste získali něco, po čem jste toužili. Jelikož ego je odvozené já, musí se ztotožňovat s vnějšími věcmi. Musíte je stále bránit a posilovat. Nejčastěji se ztotožňujete se svým majetkem, společenským postavením, vzděláním a vědomostmi, tělesným vzhledem, výjimečnými schopnostmi, osobní a rodinnou minulostí, politickými názory nebo náboženskou vírou. Nic z toho však nejste vy.
Nahání vám to hrůzu? Nebo jste rádi, že si to konečně uvědomujete? Dříve nebo později se toho všeho budete muset vzdát. Možná tomu ještě nevěříte a já vás zajisté nežádám, abyste věřili, že svou totožnost nemůžete najít ve vnějším světě. Tuto pravdu musíte poznat sami. Určitě ji poznáte, až budete cítit, že se blíží smrt. Smrt vás zbaví všeho, čím nejste. Tajemstvím života je „umřít, než umřete" - zjistit, že smrt neexistuje.
07.01.2008 17:23:40
janbuka
Vážení a milí návštěvníci, tyto stránky jsou živé a v nepřetržité výstavbě. Rubriky se doplňují, pravidelně a průběžně aktualizují. Moc rád se tu s vámi dělím o tajemství pohodového života v tomto přítomném okamžiku. A pokud jste i vy při sledování videa nebo četbě knihy, příspěvků, poslechu meditační hudby, či jen prohlídce autentických fotografií, zaznamenali hluboký vnitřní klid, objevili svůj nový životní prostor, stránky splnily svůj účel ... Právě jste zřejmě prošli jednou z mnoha bran tohoto světa pomíjivých forem. Nahlédli jste do světa neprojeveného čistého vědomí. Touto branou může být také ticho, stav bez myšlení, ale především -
 

tento přítomný okamžik

 
 
just for you and this moment - made by jan buka © 2008
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one